Plná bedna šampaňského

Plná bedna šampaňského zahajuje nové vydání spisů Oty Pavla zcela zákonitě. Po monotematické reportáži Dukla mezi mrakodrapy totiž už v roce 1967 soubor příběhů v ní otištěných potvrdil, že v jejím autorovi vyrůstá osobitý, vskutku "sportovní publicista", reportér na slovo vzatý, a ani trochu se neomezující na daný žánr spíše z okraje literatury.

Pohár od Pánaboha (první vydání 1971), Syn celerového krále (1972) a Pohádka o Raškovi (knižně 1974) pak dál rozvíjely to, co vnímavý čtenář už tušil: sport a sportovec stojící v centru zájmu Oty Pavla není cílem jeho výpovědi, ale především prostředníkem vyjádření jeho názoru na život, na člověka. Faktografická reportáž se v nejzdařilejších Pavlových pracích spojuje s postupem typicky beletristickým v jediný neoddělitelný celek, který se stal spisovatelovým typickým znakem a plynutím doby i zárukou hodnoty. Rodinné a autobiografické komorní příběhy Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), které se sportovní (a původní) linii Pavlovy tvroby vymykají, přesto v takovém sousedství nepřekvapí. Navíc patří mezi nejpozoruhodnější díla počátku sedmdesátých let, s platností daleko přesahující dobu vzniku. A tak třebaže se v Plné bedně šampaňského stále pohybujeme na sportovní půdě, neustále ji opouštíme. Nikoli proto, že bychom zmenšovali význam sportu pro tvůrce i pro sebe, ale vždy s obecnějším dosahem, neboť se ocitáme v člověčích polohách. Prostě přesně podle Františka Gela: "Já jsem takový sportovní antitalent, že jsem byl v životě jedinkrát na fotbalovém hřišti, ale sportovní reportáže Oty Pavla musím číst."